O mně

Kdo jsem?

Kdybyste se mě zeptali pár let zpátky, odpovídala bych skrze ego, role, škatulky. Jsem lektorka jógy, začínající podnikatelka, aktivistka za práva zvířat, mám ten a ten kurz. To, co by mi reálně běželo na pozadí, ale měla bych pocit, že to přeci není něco, co bych měla sdílet, by byly i všechny ty myšlenky vnitřního kritika a to, co ego vyhodnocuje jako 'neúspěchy'. Nedostudovaná učitelka biologie a zeměpisu, která miluje práci s dětmi, ale vlastní tělo a zdravotní stav ji nakonec zavedl na odlišnou cestu (ale stále doufá, že se jí třeba povede jednou tyto dva světy propojit. 🙌)

Můj příběh

Ahoj, já jsem Gábi a Cestu (k) lidem jsem založila proto, že jsem něco podobného sama zoufale potřebovala, když jsem byla na úplném dně.

Když se dnes podívám zpátky, moje cesta samozřejmě nezačala na vysoké škole. Začala mnohem dřív. Ale právě na vysoké se všechno začalo postupně zhoršovat natolik, že už to nešlo dál přehlížet.

Začaly se objevovat problémy se spánkem. Nejdřív jsem si myslela, že je to jen stresem ze školy a zkoušek. Jenže místo aby to přešlo, bylo to rok od roku horší. Spala jsem dvě nebo tři hodiny za noc, někdy ještě méně, a postupně jsem se dostala do bodu, kdy jsem bez prášků na spaní neusnula vůbec.

Nikdy jsem je brát nechtěla. Naopak mě to od začátku děsilo. Jenže když několik nocí po sobě skoro nespíte a ráno musíte vstát do školy nebo do práce, začnete hledat jakýkoliv způsob, jak si alespoň na chvíli odpočinout.

Lehla jsem si večer do postele a srdce se mi rozbušilo, celé tělo bylo v napětí a nemohla jsem se pořádně nadechnout. V hlavě mi kromě myšlenek hrála hudba tak nahlas, jako kdyby mi někdo nasadil sluchátka a pustil na plné pecky techno párty. A v tomhle stavu jsem ležela celou noc.

Pamatuju si, jak jsem brečela vyčerpáním, protože jsem nevěděla, co mám dělat. Byla jsem unavená tak, že mě bolelo úplně všechno, ale zároveň jsem nebyla schopná usnout ani na minutu.

Postupně se mi začal hroutit sociální život. Přestala jsem chodit mezi lidi, protože jsem měla pocit, že jediná šance, jak se vyspat, je být večer doma a jít si lehnout co nejdřív. Jenže ani to nepomáhalo. A čím déle to trvalo, tím víc jsem měla pocit, že je se mnou něco strašně špatně.

Ve třetím ročníku, když přišla bakalářka, jsem přestala spát úplně. Nejdelší dobu jsem nespala asi týden v kuse. V té době jsem si opravdu myslela, že umírám. Bylo mi špatně fyzicky i psychicky, měla jsem neustálé úzkosti, panické ataky, bolesti hlavy a byla jsem neustále vyčerpaná. Zničilo mi to vztah, studium i většinu věcí, které jsem do té doby považovala za normální součást života.

Hlavně jsem ale vůbec nechápala, co se v mém těle děje. Nerozuměla jsem tomu, proč mi nikdo nedokáže pomoct, a čím déle to trvalo, tím víc jsem byla přesvědčená, že problém jsem já.

V té době jsem měla jet na svůj první učitelský jógový výcvik na Bali. Původně až za několik měsíců. Jenže bylo mi tak špatně a už jsem byla tak zoufalá, že jsem si říkala, že potřebuju něco změnit teď, ne za pár měsíců, protože ani nevím, jestli se jich v tomhle stavu dožiju.

A tak jsem odjela.

Jóga mi pomohla v mnoha věcech. Začala jsem víc vnímat sama sebe, svoje tělo a některé věci, které jsem do té doby nechtěla nebo neuměla vidět. Pořád mi ale chyběla odpověď na otázku, proč se tohle všechno děje.

Právě tam jsem poprvé narazila na výcvik zaměřený na regulaci nervového systému. Tenkrát jsem vlastně vůbec nevěděla, co si pod tím představit. Jen jsem měla pocit, že bych tam mohla najít něco, co mi celou dobu chybělo.

A měla jsem pravdu.

Přijela jsem tam jako naprostá troska. Jako člověk, který byl roky vyčerpaný, nevyspalý, v neustálém stresu a už vlastně ani nevěřil, že mu někdo dokáže pomoct.

Hned první den jsem ale pochopila, co se v mém těle děje. Poprvé mi někdo vysvětlil, proč se cítím tak, jak se cítím. Proč nespím. Proč žiju v neustálém napětí. Proč moje tělo reaguje způsobem, který jsem do té doby považovala za důkaz toho, že je se mnou něco špatně.

Pamatuju si ten obrovský pocit úlevy. Jako kdyby ze mě spadl kámen, který jsem na sobě nosila celý život.

Najednou to nebyla moje vina.

Nebylo to tím, že by se mnou bylo něco špatně nebo že bych byla nějak vadná, divná...rozbitá.

Byla jsem člověk s dlouhodobě přetíženým nervovým systémem, který se celou dobu snažil přežít.

Po třech dnech na kurzu jsem začala spát.

Něco, co se předtím zdálo už úplně nemožné.

A i když moje cesta rozhodně neskončila tímto kurzem, právě tam jsem poprvé dostala naději, že změna možná je a pozorovala jsem ji na vlastním těle. Ta proměna byla neuvěřitelná. Takový hluboký klid v těle i v hlavě, který jsem zažila tam jsem si nedokázala vybavit snad ani z dětství. Přišlo mi to naprosto revoluční. Tak jednoduchá odpověď na tolik problémů,co jsem viděla nejen u sebe, ale skoro u všech lidí ve svém okolí. Přetížený nervový systém.

Po návratu domů jsem měla neskutečnou potřebu tuhletu pro mě naprosto život měnící zprávu šířit dál a pomoci co nejvíce lidem k návratu zpět k jejich přirozenému klidu a zdravému tělu i mysli. Nejdřív jsem začala prostřednictvím videí na YouTube. Jenže čím víc jsem se nořila do studia traumatu, nervového systému a práce s prvními klienty, tím víc mi docházelo, že videa na to nestačí.

Že některá témata potřebují mnohem větší prostor.

Že o nich nestačí jen mluvit, ale že je potřeba je společně prožít, pochopit a zažít na vlastní kůži.

Postupně tak začaly vznikat první workshopy, kurzy a živá setkání.

Cesta (k) lidem je pro mě dnes především bezpečný prostor pro všechny, kteří o sobě pochybují. Pro všechny, kteří mají pocit, že jsou rozbití, že selhávají nebo že je s nimi něco špatně.

Protože já sama jsem si to myslela velmi dlouho.

A kdyby mi tehdy někdo vysvětlil to, co dnes vím o nervovém systému, traumatu a práci s tělem, mohla jsem si ušetřit roky trápení a hledání.

Právě proto dnes tvořím lekce, workshopy, kurzy a postupně i online materiály, které mohou být dostupné lidem bez ohledu na to, kde žijí.

A i když se konkrétní podoba Cesty (k) lidem stále vyvíjí a mění, její smysl zůstává stejný.

Vytvářet prostor, kde lidé mohou pochopit, co se s nimi děje, najít cestu zpět k sobě a zjistit, že v tom nejsou sami.

Takže pokud jsi to dočetl/a až sem, neboj se mi ozvat, říct si o pomoc a hlavně doufám, že už víš, že s Tebou není a nikdy nebylo nic špatně.

S láskou,

Gábi